Zmatené rozhazování peněz Fialovy vlády na nevyužitelné zbraně a nepomáhající pomoc s energetickými účty zesiluje krizi, která by mohla být využita jako historická příležitost pro obrat k rozumnějšímu hospodaření.

Česká politická scéna připomíná akční film, ve kterém je hodňouš nejprve systematicky trápen a nasírán, aby to mohlo vyústit ve velkolepý mazec, ve kterém pak omlácen zvítězí. V reálu je u nás trápeno a nasíráno domácí obyvatelstvo a semele se to nejspíš už na podzim, kdy se vláda musí rozhodnout, jestli chce stíhačky nebo státní zaměstnance a vyhlídku občanů na přežití zimy.

Podle vojenského analytika Dušana Rovenského se cena bude odvíjet od toho, co bude součástí celého balíčku – kolik bude s letouny nakoupeno munice a jaké apod. Moderní rakety vzduch–vzduch a přesně naváděná protizemní výzbroj je totiž extrémně drahá a bude tvořit nezanedbatelnou část konečné ceny.

„Pokud se například podíváme na našeho severního souseda, Polsko, tak to v září 2019 požádalo Spojené státy o nákup 32 F–35, přičemž předpokládaná hodnota kontraktu má být 6,5 miliardy dolarů, tedy při tehdejším kurzu přes 153 miliard korun. Pokud to převedeme na jednotkovou cenu za letoun, tak to v případě Poláků vychází na 4,8 miliardy korun za jednu F–35. Jenže je potřeba brát v potaz, že jsou to ceny tři roky staré a od té doby došlo k inflaci a výrazně narostly ceny řady komodit, například kovů, elektroniky a podobně,“ řekl Seznam Zprávám.

Zhruba stejně informovaně se zachází s odkupem menšinového podílu v ČEZu nebo s cenami kapalného plynu, který má vystřídat ten ruský a má potenciál českou (extrémně energeticky náročnou) ekonomiku finančně položit. Když to shrnu, krize uvedla do pohybu lavinu miliard, která nás může zničit a změnit ve finanční otroky na hromadě nesplatitelných dluhů, nebo naopak posloužit jako investice ke snížení dlouhodobých nákladů a zvýšení odolnosti státu. Investice nejsou dluhy, pokud mají vyšší výnos než vyžaduje obsluha půjčených peněz.

„Preference Čechů a Češek v oblasti řešení náhrady ruského plynu se shodují se skutečnými možnostmi, které Česko má a které by měl stát provést. Aktuální výzkum veřejného mínění agentury OMG odhalil, že tři nejvíce lidmi preferované reakce státu na energetickou krizi jsou zajištění dodávek zemního plynu z jiných zdrojů (52 % dotázaných), pomoc se zateplováním domů (46 %) a pomoc s instalací solárních panelů (40 %). Naopak na konci seznamu stojí zvýšení těžby a spalování uhlí (jako první volbu to uvedla jen necelá 3 % dotázaných) a o trochu více lidí (3,6 %) by nedělalo nic a nechalo situaci na trhu.“

Na překvapivě vysokou podporu obnovitelných zdrojů mě upozornil článek energetického experta Hnutí DUHA Karla Polaneckého v magazínu, který si brněnští aktivisté rozesílají mezi sebou a podporovateli. Ale dá se najít na jejich webu.

Z letního čísla tohoto dvouměsíčníku je patrné, že Anna Kárníková, která teď vede štáb hnutí, přišla ze strategického útvaru na Úřadu vlády z časů sociální demokracie. Nutí kolegy ke koncepčnějšímu myšlení a důraznějšímu prosazování změny, která má teď větší šanci, protože obnovitelné zdroje jsou příležitostí pro decentralizaci a decentralizace je cesta z monopolního sevření. Proto se jí u nás kladou takové překážky.

Četba věstníku vyžaduje trochu tolerance k protiruskému běsnění, které je důsledkem toho, že v politické oblasti Brno bývá zesilovačem pražské hlouposti (v někdejším táboře socialismu měla podobnou roli průzkumníka slepých uliček Kimova KLDR). Když teď budu zaslepeně tvrdit, že za krizi mohou jenom Rusové, uteče mi podstata a může se to snadno opakovat.

Zato v ekologické oblasti je Brno excelentním centrem. Na Masarykově univerzitě se učí ekologická ekonomie, prolínání principů udržitelnosti a efektivity, dokonce i s inkubátorem vzorových projektů. Z Brna působí Frank Bold, advokátní kancelář, která částí své činnosti navázala na Ekologický právní servis. Sídlí tam Hnutí DUHA a další významné občanské organizace. Rozdávají se tam Ropáci, čehož se účastním, ale je tam také Czech Globe, velice vážené pracoviště Akademie věd, které se věnuje klimatickým změnám.

V Praze taky najdete skvělá vysokoškolská pracoviště, třeba na fakultě životního prostředí Zemědělské akademie v Suchdole nebo v dejvické Vysoké škole chemicko–technologické. Na Karlově univerzitě mají centrální ústav pro výzkum životního prostředí a na Přírodovědecké fakultě další. Čím dál zajímavější je ČVUT, zejména celouniverzitní a mezioborové Centrum pro výzkum energeticky efektivních budov v Buštěhradě. Obrovský přínos může nabídnout také jiný ústav ČVUT, česko–německé CIIRC, to je ta dejvická budova v plastikovém pytlíku (tento vnější obal jí prý ušetří 40 procent energie na vytápění a chlazení). Věnují se tam umělé inteligenci a robotice pro projekt decentralizované Společnosti 4.0.

Brzdou tedy nejsou chybějící znalosti, ale hlavně politika. Stále trpíme za „dědičný hřích“ české transformace, kdy jsme dali přednost vekslákům před inženýry. Podniků se zmocňovali nikoliv Edisoni (nebo rovnocenní čeští Škodové, Křižíci, Kolbenové), ale absolventi kurzu u poradenské firmy Vokrad & Vošidil. Proto dnes všude narážíme na to, že vládnou ti, kdo možná rozumí penězům, ale nerozumí ekonomice. Politika je zaostřena na špičku nosu, doždímat, dorabovat, dočerpat. Hlavně žádnou změnu, změna je riziko.

Soustřeďme se tedy chvíli na občanskou úroveň, kde v krizi vidí příležitost, jak využít nouze k prolomení prošlých dogmat. Budu teď chvíli obsáhleji citovat z toho, co jsem se ve zmíněném magazínu dozvěděl. V článku Karla Polaneckého zároveň zvýrazním klíčové pasáže:

Jedním takovým dogmatem je u nás energetická soběstačnost státu, kterou dlouhodobě razí zejména Ministerstvo průmyslu a obchodu. Na té by nebylo nic špatného, kdyby nezmutovala do bizarního pojetí, že elektrárny musejí být na našem (myšleno českém) území, ale odkud pochází palivo, není důležité. Takže v praxi se to projevuje odmítáním návrhů, abychom naše energetické potřeby pokryli z části dovozem elektřiny ze zemí Evropské unie s výhodnějšími podmínkami pro obnovitelné zdroje (například s mořským pobřežím), a naopak prosazováním výstavby elektráren na dovážený zemní plyn nebo jaderné palivo a zanícenou obranou zachování aut s motory na ropná paliva.

Není žádný důvod, aby každá vhodná střecha nebyla osazena solárními panely, abychom nevyužili ohromný potenciál větrné energie (při respektování ochrany lidí i přírody) nebo abychom biologicky rozložitelné odpady dávali na skládku místo do bioplynových stanic. Ale stejně tak není jediný důvod, abychom jako doplnění nevyužili možnost dovážet levnou elektřinu z obnovitelných zdrojů z okolních i vzdálenějších států Evropské unie.

Podle studie expertní energetické firmy EGÚ Brno mohou projekty obnovitelné komunitní energetiky obcí a bytových domů v České republice vyrobit 12 715 GWh elektřiny, což je 79 % spotřeby domácností. Klíčové je však zajistit, aby se fosilní závislosti mohly zbavit i chudší rodiny a aby jim stát poskytl přímou pomoc se zvládnutím cenových šoků.

Pro zateplování panelových a bytových domů je nutné poskytnout příspěvky domácnostem, které nedokážou platit navýšení fondu oprav. Dotace na zateplení rodinných domů je třeba odstupňovat a zvýšit pro nejchudší až na 95 %. Zdrojem nových financí může být Národní plán obnovy a výnosy z aukcí emisních povolenek, které nyní směřují do státního rozpočtu a nevyužívají se na snižování závislosti na fosilních palivech. Všechny nízkopříjmové domácnosti pak potřebují cílené a komplexní poradenství s energetickými renovacemi.

Již z míněný průzkum postojů české veřejnosti ukázal, že 72 % lidí souhlasí, aby stát pomáhal domácnostem se zateplováním domů a instalací solárních panelů pokrytím téměř veškerých nákladů na tyto investice. 13 % lidí uvažuje o pořízení obnovitelného zdroje energie do domácnosti i bez podpory státu a 31 % lidí by o tom uvažovalo, ale podporu by potřebovalo. 22 % lidí už nějaký takový zdroj využívá. Ovšem 33 % lidí o tom zatím ani neuvažuje.

To není překvapivé. Část lidí nemá ani teoretickou možnost instalovat si solární panel či si zateplit dům, protože třeba žije v nájmu. Přesto je nutné chránit i chudší domácnosti před neúnosnými cenami energií. Proto je potřeba, aby Ministerstvo průmyslu a obchodu zavedlo kategorii sociálně zranitelného zákazníka. Takovým lidem by pak stát pomáhal s placením nadměrných účtů za elektřinu, plyn či teplo například stanovením cenově dostupného (dotovaného) sociálního tarifu.

Neméně zajímavý je kolektivní příspěvek o zemědělství s titulkem Konflikt na Ukrajině nesmí být zneužit k dalšímu ničení krajiny. Je psán trochu komplikovaněji, a tak si dovolím vždy vytáhnout hlavní myšlenku nad citovanou pasáž:

Česká vláda zareagovala na situaci tím, že letos umožnila zemědělcům rozorat úhory, tedy půdu ležící ladem, a pěstovat na ní jakékoli plodiny i s použitím pesticidů. Jedná se pouze o 0,3 % půdy, což se může zdát na první pohled málo. Ale často jde o téměř jediná místa, kde mohou přežívat různí živočichové a rostliny, kteří na intenzivně obdělávaných polích nepřežijí.

Zastavit změny směřující k šetrnějšímu zemědělskému hospodaření by bylo krátkozraké. Zastavit přípravu naší krajiny na drastické dopady klimatické krize – pomocí obnovy mokřadů, mezí, remízků a dalších krajinných prvků. Zastavit boj s nebezpečným úbytkem biodiverzity – opylovačů a dalšího hmyzu nebo polního ptactva.

Již dnes výnosy mnohých plodin v Evropě stagnují a nerostou, sucha střídají přívalové deště a prudký vítr. Úbytek opylovačů vede ke snížení produkce potravin. To vše poškozuje úrodu bez ohledu na to, kolik hnojiv a pesticidů použijeme. Přes 600 vědců podepsalo stanovisko, ve kterém varují, že opuštění snah o udržitelnější zemědělství nás neubrání před současnou krizí, ale naopak ji zhorší a udělá ji trvalou.

Rezidua a metabolity pesticidů se nacházejí v 90 % povrchových a ve 40 % podzemních vod v nadlimitním množství. Hrozivých 75 % vodovodů v České republice má vodu znečištěnou pesticidními látkami. V jednom vzorku bylo dokonce nalezeno 11 z 21 sledovaných látek.

Dnes už víme, že současné převažující intenzivní zemědělské hospodaření v Evropě není dlouhodobě udržitelné. Je závislé na hnojivech a pesticidech. Schopnost zemědělských půd zadržovat látky i živiny se snižuje, což je dáno úbytkem kvalitní půdní organické hmoty. Tím pádem jsou v půdě kratší dobu zadržovány i pesticidy a snáze se vyplavují do vod.

Jejich rezidua a metabolity se nacházejí v 90 % povrchových a ve 40 % podzemních vod v nadlimitním množství. Ukazuje se, že i účinné látky, jež se nepoužívají už řadu let, jsou stále přítomné v podzemních vodách (například atrazin a jeho metabolity, zakázané od roku 2005, tvořily ještě v roce 2016 jednu z nejvyšších koncentrací ze zjištěných reziduí ve vodárenských zdrojích).

Ani to, že je voda označená jako pitná, neznamená, že je bez obsahu pesticidů. 75 % vodovodů v České republice má vodu znečištěnou pesticidními látkami, i když v podlimitním množství. Nad limitní hodnotou 0,1 µg/l, danou vyhláškou č. 252/2004 Sb. na pitnou vodu (jedná se o limit pro jednotlivé látky), se pohybovalo okolo 5 % odebraných vzorků. V jednom vzorku bylo dokonce nalezeno 11 z 21 sledovaných látek.

Data o spotřebě pesticidů v České republice sbírá a zveřejňuje Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský (ÚKZÚZ). Ke kvalitě těchto údajů se vyjádřil i Národní kontrolní úřad (NKÚ).

„NKÚ hodnotí současný systém evidence spotřeby dusičnanů a pesticidů v zemědělské výrobě bez možnosti provádět komplexní monitoring spotřeby v reálném čase jako neefektivní, nedostatečný a neprůkazný,“ konstatuje kontrolní závěr úřadu.

„Ministerstvo zemědělství (MZe) sleduje jen množství látek uvedených na trh v ČR a roční údaje o spotřebě pesticidů zjišťuje jen u 10 % zemědělců. Navíc tyto údaje neověřuje. Elektronická data o použití hnojiv předávají zemědělci MZe jen na základě dobrovolnosti, MZe tak nemá informace o skutečné spotřebě hnojiv v ČR.“

Evropská komise přišla s návrhem, který by nahradil současnou nefunkční legislativu a mezeru ve statistikách zacelil. Návrh podpořil také Evropský parlament. Analýzy evropských ekologických organizací však odhalily, že ministři několika členských států včetně České republiky změny v rámci Rady EU blokují. Oproti návrhu Evropské komise například navrhují:

místo využívání elektronických dat o skutečném užívání pesticidů využívat méně spolehlivý systém anket, přestože zemědělci musejí již dnes uchovávat detailní data v elektronické či písemné formě po 3 roky – čili data jsou, jen mají zůstat v šupleti)

Ukrajinské intenzivní monokulturní zemědělství je závislé na dovozech umělých hnojiv, pesticidů a osiva z Ruska a Běloruska. Z kvalitní černozemě se vlivem těchto chemikálií postupem času stává půda nižší kategorie.

Samotné ukrajinské zemědělství je neudržitelné, takže je otázkou, jestli i pro něj to není příležitost změnit přístup k získávání potravin. Většina zemědělské půdy je na Ukrajině v rukou oligarchů z Ruska i Ukrajiny a velkých korporací ze zbytku světa. Intenzivní monokulturní zemědělství je závislé na dovozech umělých hnojiv, pesticidů a osiva z Ruska a Běloruska. Z kvalitní černozemě se vlivem těchto chemikálií postupem času stává půda nižší kategorie, která i přes intenzivní vstupy nebude přinášet tolik úrody jako dosud.